Maročané ve Vietnamu

Maročané ve Vietnamu

Před několika lety, když ještě existovala webová stránka Klubu Hanoi, se na této stránce objevil článek o Maročanech, kteří přešli na stranu Viet Minhu a bojovali proti francouzským kolonialistům. Dnes již webová stránka Klubu Hanoi neexistuje a není mi známo, zda tento článek byl přetažen na nově vzniklou webovou stránku South East Asia – liaison.

Nicméně nedomníval jsem se, že se tomuto tématu budu věnovat i já. Jednak jsem o něm téměř nic nevěděl, byla to pro mne nová informace a jednak se nezabývám všemi zeměmi světa, i když tato výseč historie Maroka má souvislost s Vietnamem.

Ovšem můj velmi dobrý hanojský přítel mne přesvědčil, že i v souvislosti s letošním kulatým výročím bitvy u Đien Bien Phu a následným Ženevským dohodám bych se měl na tuto epizodu vietnamsko-marockých vztahů podívat. Můj hanojský přítel k tomu měl velmi dobrý důvod.

K tomu jedno malé vysvětlení. Tatínek mého přítele byl absolventem tehdejšího Gymnázia Alberta Sarrauta v Hanoji. Proto byl velmi dobře jazykově vybaven. On a jeho dva bratři se přidali k hnutí Viet Minh (jeden bratr padl v roce 1947), druhý byl pozdější slavný malíř Duong Bích Lien, jehož obrazy visí i v Národním muzeu výtvarného umění v Hanoji. Tatínek mého přítele byl prvním tlumočníkem kosmonauta Germana Titova při jeho první návštěvě Vietnamu a doprovázel ho i s prezidentem Ho Či Minem do Halongu. To jsem věděl už dávno. Co jsem ale nevěděl, že tatínek mého přítele byl také tlumočníkem a průvodcem marockého činitele Mohameda Ben Omara Lahrecha. (Na internetu se nacházejí arabská jména v několika verzích, jednou se píše jako M´hamed ben Aomar Lahrech, jindy jako Muhammad Ibn Aomar Lahrach a ani jeho letopočty nelze přesně dohledat, protože některé stránky uvádějí, že žil v letech 1914 – 1971, jiné uvádějí, že žil v letech 1922 – 1971. Můj hanojský přítel tvrdí, že byl asi o 12 – 13 let starší, než jeho tatínek, který byl ročník 1927 a že si ho pamatuje velmi dobře, protože jako malý chlapec se s ním několikrát setkal, jednou mu donesl pastelky, protože jeho tatínek s ním spolupracoval několik let, údajně skoro 10 let. Pro upřesnění – tatínek mého přítele byl zabit ve válce Američany v roce 1972. Jeho ostatky byly nalezeny až mnoho let po válce a protože maminka mého přítele si nepřála, aby byl pohřben v hrobě hrdinů – mučedníků, byl pohřben ve své rodné vsi v rodinné hrobce – bylo to v provincii Hung Yen – kde jsem v roce 2011 byl s mým přítelem se poklonit jeho památce…).

Francie uprostřed války v Indočíně (prosinec 1946 – květen 1954) povolala asi 2000 marockých vojáků ze 125 000 Severoafričanů k posílení vlastních jednotek a postavila je před neobvyklé dilema: museli bojovat proti lidem, kteří měli stejné nároky na nezávislost jako Maroko a kteří měli i s marockým lidem stejného kolonizátora! Ve snaze potlačit povstání jedné kolonie použitím sil z druhé kolonie (respektive druhých kolonií, neboť Severoafričané, to byli i Tunisané, Alžířané a dokonce i Senegalci) si však francouzská armáda v té době ještě neuvědomovala sílu a dosah nově vznikajících hnutí za nezávislost mezi kolonizovanými národy. To je důvod, proč v letech 1947 – 1954 mnoho Maročanů dezertovalo z francouzské armády, aby se připojilo k Viet Minhu a to z důvodů antikoloniální solidarity a odmítnutí sloužit věci, která nebyla jejich vlastní. V tehdejší době mezi vietnamskými bojovníky bylo mnoho lidí, kteří hovořili plynně francouzsky a tito vojáci, když hovořili se zajatými arabskými vojáky, se jich ptali, proč bojují proti nim, když mají společného nepřítele, francouzský kolonialismus. I toto působilo na Maročany a zejména po internaci marockého panovníka Mohammeda V. na Madagaskaru mnoho marockých bojovníků přešlo na stranu Viet Minhu. Zpočátku na marocké vojáky zapůsobila výzva vydaná prestižním marockým nacionalistickým vůdcem Mohamedem Ben Abdelkrim El Khattabi (Muhammad Ibn Abd al-krim al Khattabi) na žádost prezidenta Ho Či Mina, jenž byla zveřejněna v egyptských novinách „Sawt al Oumma“ dne 21. 3. 1948. Poté přijel do Vietnamu Mohamed Ben Omar Lahrech, který byl ve vietnamštině nazýván Anh Mã (Hoàng Chiến Mã), další jeho přezdívka byla Maarouf (Marúf), údajně obě jména mu dal samotný Ho Či Min…

Maarouf měl sice skromné výsledky svého působení na marocké vojáky, protože jeho možnosti byly dost omezené, ale později byl zodpovědný za tábor na úpatí hory Ba Vi v provincii Son Tay, asi 80 km od Hanoje (dnes okres Ba Vi v obvodu Velké Hanoje), kde byli shromážděni všichni severoafričtí bojovníci, kterým se zde dostalo vzdělání jak ve vietnamštině, tak v arabštině, neboť se naučili číst a psát a bylo zde založeno zemědělské družstvo, kde se pěstovaly zemědělské plodiny a choval dobytek. Maarouf získal pro družstvo i traktor a nákladní auta a také povolení od Ho Či Mina, aby si Maročané mohli brát za ženy vietnamské dívky.

V roce 1956 Maroko získává nezávislost a všichni myslí na brzký návrat domů. Ovšem situace ve Vietnamu se komplikuje – nedošlo ke sjednocovacím volbám a v jižní části země vypuklo partyzánské hnutí. Marocká komunita se v roce 1965 stěhuje na sever asi 160 km od Hanoje k Yen Bai. Když už se zdálo, že v roce 1972 se Maročané vrátí domů, došlo k neúspěšnému atentátu na krále Hasana II. a odjezd se posunul o několik měsíců. Nakonec se koncem roku 1972 vše podařilo, marocká vláda povolila návrat asi 70 marockým bojovníkům a jejich vietnamským ženám a dětem. V lednu 1973 přistály na vojenské základně Kenitra dva vojenské letouny s marockými veterány a jejich vietnamskými manželkami i mnohdy již dospělými dětmi. V době jejich příjezdu již Maarouf nebyl na živu, zemřel, jak již bylo psáno v roce 1971 a to symbolicky dne 7. 5., kdy o 17 let dříve došlo k porážce francouzských kolonizátorů u Đien Bien Phu.

Knížka, která vyšla ve Francii o Maaroufovi a její vietnamský překlad (na přebalu knihy je snímek Maaroufa a jeho ženy Camille)

Tento agenturní snímek vlastní i rodina mého přítele, neboť na něm je v roce 1954 v Đien Bien Phu vyfotografovaný Maarouf (třetí zleva v evropském obleku) a vedle něho (třetí zprava) je tatínek mého hanojského přítele. Tento snímek mi zaslal můj přítel D. H. Q.

Paní Nguyen Thi Nhung a její marocký manžel Mohammed Allam ve vsi Al Shinwa v provincii Kenitra, kde dnes žije 7 vietnamsko-marockých rodin

Paní Ba Boc (vlevo) a paní Hien Gai

 

Paní Hien Gai při práci na marockém venkově

Marocká brána (Cng Maroc), někdy nazývaná Bab Al Maghariba v Tan Linh, okres Ba Vi, byla vystavěna v letech 1956 – 1963, nejdříve se nazývala Brána Afriky a Evropy, na její výstavbě se podíleli bývalí maročtí vojáci. V roce 2018 byla tato brána zrekonstruována.

Závěr: po mnoha letech jednání mezi Vietnamem a Marokem mohli občané smíšených manželství od roku 2015 získat i plnohodnotné marocké občanství. Delegace vietnamských a marockých vojenských veteránů se v dnešní době pravidelně setkávají, neboť v určitém úseku protikoloniálního odboje mají společnou historii. Do této společné historie se zapsal například i Eric Vo Toàn, marocký architekt vietnamského původu, jenž vyprojektoval mnoho významných institucionálních i církevních budov v Maroku, mimo jiné i mauzoleum Mohammeda V. s výhledem na Hassanovu věž, symbol města Rabat.

Podle deníku Nhan Dan, www.vietnamtimes.org.vn, www.vietnamnet.vn a www.lamdong.gov.vn zpracoval Ing. Jiří Homola

70. výročí vítězství u Ðien Bien Phu

Rozhovor s Alainem Rusciem, francouzským historikem, jenž se zabývá vítězstvím u Ðien Bien Phu, jehož 70. výročí si letos 7. 5. připomínáme. Tento rozhovor 1. 4. vyšel v deníku Nhan Dan, protože ale byl dost obsáhlý, byl trochu pro webovou stránku Česko-vietnamské společnosti zkrácen.

Alain Ruscio věnoval mnoho práce francouzské kolonizaci v Indočíně a válce v Indočíně, vydal několik knih o Ðien Bien Phu, jako například Francouzská válka v Indočíně; Vo Nguyên Giáp, một cuộc đời, Ðien Bien Phu – mýty a realita.

Alain Ruscio a jeho vydané historické knihy

Vítězství u Ðien Bien Phu bylo výsledkem politiky prezidenta Ho Či Mina a jeho nejbližších spolupracovníků, pro které byla velká národní solidarita jedním z rozhodujících faktorů pro vítězství Vietnamu v této bitvě, kdy šlo o obranu vlasti. Co si myslíte jako historik o této bitvě? Celý příspěvek

ÚSPĚŠNÁ TRANSPLANTACE PLIC VE VIETNAMU

Kolektiv lékařů, který provedl úspěšnou transplantaci plic 9. 2. 2024

9. 2. 2024 byla v Ústřední plicní nemocnici v Hanoji (Bnh vin Phi Trung ương Hà Ni) provedena úspěšná transplantace plic.

Pacientkou byla 21-letá studentka z provincie Bac Can, která měla konečné stadium plicního onemocnění. Stav pacientky byl vážný a pokud by nedošlo k transplantaci, pravděpodobně by během několika měsíců zemřela.

Pacientka byla vedena a sledována v Ústřední plicní nemocnici v Hanoji od roku 2020 a byla čekatelkou na vhodného dárce plic. Dne 8. 2. 2024 po obdržení informace o vhodných plicích z Ústřední vojenské nemocnice 108 (Bệnh viện Trung ương Quân đội 108) Ústřední plicní nemocnice zaktivovala program transplantace plic a uskutečnila konzultace. Zmobilizovala asi 80 lékařů a zdravotního personálu, přičemž v pohotovosti byli i další lékaři a experti z Národního koordinačního centra pro transplantaci orgánů (Trung tâm Điều phối ghép tạng Quốc gia), Ústřední vojenské nemocnice 108, Nemocnice E (Bệnh viện E), Nemocnice přátelství (Bệnh viện Hữu Nghị) a Hanojské kardiochirurgické nemocnice (Bệnh viện Tim Hà Nội).

Po konzultacích s prof. Dr. Jasleen Kukreja, ředitelkou Centra pro transplantaci plic (Lung Transplant Program) UCSF (University of California San Francisco) Medical Center bylo rozhodnuto o transplantaci. Celý příspěvek

ÚSPĚCH LÉKAŘŮ ÚSTŘEDNÍ NEMOCNICE THÁI NGUYEN (BỆNH VIỆN TRUNG ƯƠNG THÁI NGUYÊN)

Lékaři Ústřední nemocnice v Thái Nguyen (severně od Hanoje) přijali téměř 18iměsíční dítě N. M. A. z obce Nha Long z okresu Phu Binh (provincie Thái Nguyen) s useknutou pravou rukou. Stalo se tak v poledne 30. září 2023. Lékaři z kliniky estetické plastické chirurgie po více než 5 hodinách useknutou ruku přišili zpět.

Během hraní malé dítě nevědomky strčilo ruku v rodinné dílně do řezačky na kámen. Po poskytnutí první pomoci byl dětský pacient urychleně převezen do nemocnice v Thái Nguyen, kde se na jeho operaci podílel štáb lékařů v čele s Dr. Nguyen Thanh Tungem, přednostou estetické plastické chirurgie. Dr. Nguyen Thanh Tung mimo jiné řekl, že „…chirurgie useknutých končetin, rukou nebo nohou musí probíhat stejným postupem, u takto malého dítěte se jednalo o ojedinělý případ, kdy došlo k přeseknutí všech šlach, zápěstních kostí, nervových okruhů, karpálního tunelu, takže každý chirurgický krok je obtížný, nejobtížnější je obnova cév a nervů. Anesteziologové a chirurgové musí mít vysokou odbornou kvalifikaci a rozsáhlé zkušenosti v mikrochirurgii. Prvním krokem je spojení kostí, pak spojení šlach, propojení nervů a propojení cév. Operace byla provedena úspěšně.“

Celý příspěvek

Výročí čínského vpádu na území Vietnamu.

17. února 2024 uplynulo 45 let od čínského vpádu na území Vietnamu.

Co tomuto vpádu předcházelo, vědí všichni, kteří se o historii Vietnamu a jihovýchodní Asie zajímají. Bylo to svržení genocidního polpotovského režimu v Kambodži.

Není účelem tohoto článku psát o historii genocidního režimu Pol Pota a Ieng Saryho, který měl podporu velké Číny. Upozorňuji na to, že to byla ta samá Čína, která je kritizována ve světě v dnešní době za mnoho jiných věcí. Tehdy ale nebyla kritizována – Američané ji podporovali, protože si Čína nepřála silný Vietnam a Američané se tak nepřímo chtěli pomstít Vietnamu za svou porážku…

Co ale předcházelo vpádu vietnamské armády do Kambodže?

Po skončení americké války v celé Indočíně (duben 1975) se v Kambodži dostali k moci polpotovci (tzv. Rudí Khmérové). Ti již 3. 5. 1975 obsadili vietnamský ostrov Phu Quoc a 10. 5. 1975 ostrov Tho Chu, kde zabili 528 civilistů. Rudí Khmérové byli odtud 14. 6. 1975 vyhnáni Vietnamskou lidovou armádou a během roku 1976 došlo k několika setkáním mezi nejvyššími vietnamskými a kambodžskými politickými představiteli. Ale rozpory nebyly překonány – Rudí Khmérové v roce 1977 pokračovali v útocích proti Vietnamu: ve dnech 15. – 18. 3. 1977 napadli provincii Kien Giang, ve dnech 25. – 28. 3. provincii An Giang, další útoky pokračovaly ve dnech 30. 4. a 17. – 19. 5. 1977, kdy došlo k zabití 222 civilistů. 17. 5. 1977 dokonce došlo k odstřelování provinčního hlavního města Chau Ðoc (prov. An Giang).

25. 9. 1977 vnikli Rudí Khmérové až 10 km do vnitrozemí provincie Tay Ninh, kde zabili 592 civilistů. Celý příspěvek

4.1. Praha. Přednáška pro cestovatele bez cestovky do Vietnamu

Milí příznivci Vietnamu

Dovoluji si vás pozvat 4.1.2024  v Praze  (Cine Star – Centrum Černý Most) na přednášku Jak a kam do Vietnamu.

Přednáška se diametrálně liší od většiny přednášek o Vietnamu. Obsahem jsou i informace o dosud turisty “neobjevených” místech, o zajímavých způsobech dopravy. Aby cesta byl skutečný zážitek a nejenom koukání na známá turistická místa.

Zde info kdy kde https://www.vietnamista.cz/pozvanky-1/

Obsahem přednášky jsou i doporučení čemu se vyhnout, kam nejet a nejčastější chyby návštěvníků Vietnamu. Není cílem jenom si v reálu potvrdit to, co známe z fotek.

Abyste viděli Vietnam zevnitř, a ne jenom koukali. Protože právě zevnitř je Vietnam nejzajímavější. Poznat, jak Vietnamci žijí.

Vietnam „zevnitř“ se s cestovkou opravdu poznat nedá. Nikdy s cestovkou nepojedete lokální místní dopravou, nebudete přespávat v rodině.

Přijďte.   Přednáška je zdarma, s podporou Centra Černý Most. Míst by mělo být dost  (asi 160), přihlašování není nutné.

Hlavně přeji hezké cestování, ať už je to kamkoliv.

V Brně se zatím nepodařilo přednášku zorganizovat. Protože to není jako byznys, musí někdo sál platit.

S úctou váš „potrhlý“ cestovatel a milovník Vietnamu Zdeněk Porkert, Vietnamista, ve Vietnamu zvaný Boc Phet

10 výročí založení charitativní organizace Mai Am Viet Sec(Laskavý domov)



V neděli 5. listopadu proběhlo již 3 zasedání charitativní organizace Mai Am.

Je tomu již 10 let, co byla tato organizace založena a to byla nejlepší příležitost

připomenout si, co vše se ji za 10 let podařilo vykonat.  Z projevu paní předsed-

kyně vyplynulo, že aktivity spolku se v průběhu let rozšiřovaly.  

Česko - vietnamská společnost dlouhou dobu dobře spolupracuje s touto organizací

a tak bylo přirozené, že předseda mohl poděkovat za její práci a za pomoc dvou našim

členům. Panu Marcelu Winterovi a paní Ivě Klinderové. 

Nově zvolenému předsednictvu a nové předsedkyni blahopřejeme a těšíme se na další

naší spolupráci. 

Miloš Kusý 

předseda ČVS

Celý příspěvek