Nedávno vyšla u nás v nakl. JOTA (Brno) knížka vietnamské autorky. Jmenuje se Nguyen Phan Que Mai. Čekal jsem na tuto knihu a jakmile vyšla první den (bylo to asi 16. 6. t.r.), ihned jsem si ji objednal a také jsem ji měl asi během 3 dnů doma.
Autorka je doma celkem uznávaná, i když žije střídavě v Kyrgyzstánu a ve Vietnamu, ale studovala mimo jiné v Austrálii, žila v Bangladéši a tak podobně (její muž je totiž Němec, mají spolu 2 děti…). Nevím, proč zrovna v Kyrgyzstánu, ale to je jedno.
Kniha se jmenuje Hory zpívají. Přečetl jsem jí jedním dechem a musím říci, že to je přesně kniha, která se mi líbí. Četl jsem všechno, co z vietnamské literatury u nás vyšlo (mám na mysli vietnamské autory z Vietnamu, nikoliv americké vietnamského původu, jak nedávno vyšla jedna taková kniha u nás, tu jsem nečetl…). Z románů toho moc není, jedině od Nguyen Dinh Thiho Rozbité břehy (překládala Dr. Iva Klinderová – Zbořilová), to vyšlo ještě za socialismu (jistě, kniha napsaná v jiné době za jiné situace), ale moc mne nenadchl.
Jinak spíše básně (vesměs překlad I. Klinderová, něco Ivo Vasiljev – samozřejmě i Deník z vězení od HČM), Z novějších překladů vše od P. Müllerové nebo Petra Komerse, jinak mám všechny soubory vietnamských povídek (1. od Klinderové, 2. od kolektivu překladatelů vč. I. Vasiljeva či P. Komerse), ale ani ty mne zas tak nenadchly, že bych si pamatoval nějakou konkrétní povídku, i když vím, že jsou tam i někteří klasičtí autoři (např. To Hoai). P. Komers přeložil dokonce vietnamskou klasiku, básnířku Ho Xuan Huong, jenž je laděná trochu i eroticky – ve Vietnamu je to považováno za klasiku, i když některé dvojsmyslné verše se mládeži asi nepřednášejí… Tento román pojednává o životě na severu (tj. býv. VDR) a to jak v 50. letech, tak pak začátkem 70. let. 50. léta se zabývají pozemkovou reformou, která byla zpackaná od počátku, že později se Ho Či Min za ní omluvil. Měl ji ale na svědomí Truong Chinh, pozdější předseda NS VDR a ke konci života byl i rok prezidentem. Truong Chinh (vlastním příjmením Dang, celé jméno si už nepamatuji, není to můj oblíbený politik) totiž přijal toto revoluční pseudonym, které znamená Dlouhý pochod, což evokuje právě Dlouhý pochod Mao Ce Tunga. Tady vidíte, že byl v 50. letech spíše pročínsky orientovaný a proto uplatňoval spíše čínské metody…). Autorka, která v románu asi uplatňuje autobiografické rysy (asi své vlastní rodiny a svých předků), se s tím nepáře, ale s tím už nikdo nic nenadělá, protože to tak vskutku bylo. Jediné, co mi trošku vadilo v jedné kapitole, kde popisuje americké bombardování začátkem 70. let, konkrétně r. 1972, že babička Dieu Lan (hlavní hrdinka) a její vnučka Huong (další hlavní hrdinka) hovoří o antikomunistické literatuře (doslova tak je to tam napsané! – chápejte, v Hanoji v době amerického bombardování!!!), ale to je asi nepřesnost překladatele, protože se asi jedná o literaturu těch několika autorů (v další kapitole jsou dokonce vyjmenovaní), kteří sice nebyli vyloženě antikomunističtí, ale spíše byli pro demokracii evropského typu, byla to skupina intelektuálů, spisovatelů ze severu, kteří nesouhlasili s některými metodami právě takových politiků, jako byli Truong Chinh a proto byli v 50. letech zakázáni – asi v r. 1956 nebo 1958, už nevím přesně, ale do té doby se vydávali a tito spisovatelé byli v podstatě rehabilitování až za Nguyen Van Linha a Vo Van Kieta, kdy začali reformy doi moi. Jenže toto v knize nijak zas vysvětleno není a kdo nezná historii Vietnamu, tak to asi tak úplně nepochopí… A myslím, že ani překladatel knihy – protože autorka napsala knihu v angličtině, takže je to přeloženo z angličtiny – není zas takový znalec Vietnamu, aby to věděl dopodrobna, je to spíše překladatel z angličtiny a tak příště může překládat knihu třeba maorskou vydanou na Novém Zélandě v angličtině… Kdyby to bylo přeloženo z vietnamštiny, tak by taková Klinderová by to tam napsala do poznámky…
Ale jinak je to výborná kniha, autorka popisuje vše z války včetně zločinů Agent Orange, jak trpěli lidé a tak podobně. V každém případě doporučuji. Závěrem se mi líbilo, že autorka říká – asi i proto to autorka psala anglicky – že o válce ve Vietnamu je mnoho věcí (filmy, knihy aj.), ale vesměs jen z jedné strany – té americké, všimněte si, vždyť i náš M. Forman, když zakotvil v USA, natočil Vlasy a je to bráno jen z pohledu Američanů, to samé ty filmy třeba od O. Stonea Četa a podobně; a že není slyšet hlas Vietnamu, což je pravda. Přesně to samé jsem řekl, když jsem tu Četu viděl poprvé (a naposledy, není to můj oblíbený film, celkem rád sleduji i válečné filmy, ale ne z Vietnamu, i když jinak válku nemám rád žádnou) asi před 35 lety, když jsem vycházel tehdy z kina a na tom jsem se shodl s jedním mým kamarádem, kdy jsme konstatovali – že Četa rozebírá válku jen z amerického úhlu pohledu…, vím, že Stone jako mladý tam byl a asi se musel z toho nějak psychicky dostat…
KS VN sice přiznala chyby z 50. let, ale asi nijak neodškodnila tehdejší postižené a ne všichni byli skuteční vykořisťovatelé (jak jsem pochopil z knihy) a myslím si, že by 50. let po válce už taky mohla být trochu humánnější vůči těm, kteří bojovali na druhé straně barikády, vždyť dnes už to jsou lidé kolem 70 let a více a mnozí nemají žádné důchody či zaopatření… Nakonec i již zesnulý (r. 2011) Nguyen Cao Ky, svého času největší proamerický jestřáb a antikomunista největšího ražení ze saigonské kliky, ale původem z Ha Dongu u Hanoje(!) navštívil 4 x VSR a vyzval k usmíření s vítězi této války a dokonce se setkal s některými politickými představiteli VSR jak ve Vietnamu, tak v USA v Bílém domě!!!
Zpracoval Ing. Jiří Homola