Rozhovor Haló novin s vietnamistou a koreanistou Ivem Vasiljevem

V těchto dnech vychází nový Velký učební česko-vietnamský slovník, jehož jste spoluautorem s vaším vietnamským kolegou. Co znamená sestavit takový slovník?

Protože náš slovník je česko-vietnamský, poslouží především všem Vietnamcům, kteří se seznamují s češtinou. Včetně mladých Vietnamců a Vietnamek, kteří vychodili naše střední a vysoké školy, anebo na nich studují. Prostě všem příslušníkům vietnamské národnosti, kteří žijí, anebo žili v českém (jistě i slovenském) prostředí, naučili se poměrně dobře česky a chtějí se v češtině zdokonalovat.

Slovník jsme pojali jako studijní, takže může sloužit též jako učebnice českého jazyka pro pokročilé, která seznamuje s nejdůležitější částí každého jazyka: se slovní zásobou. A ta je ve většině jazykových učebnic bohužel zanedbávaná. Chceme vyplnit tuto mezeru.

Aby slovník mohl sloužit všem, musí zachycovat co nejširší slovní zásobu češtiny pokud možno do hloubky, aby tam každý našel to, co ve své životní situaci potřebuje. Dodám, že uživatele si náš slovník najde nejen u nás, ale i ve Vietnamu, kde žijí tisíce lidí hovořících česky, kteří by se v češtině rádi zdokonalovali, aby si třeba mohli přečíst českou knihu v originále.

Náš slovník je nejen překladový (kde ke slovu českému je přiřazeno odpovídající slovo vietnamské), ale i výkladový, tj. u mnoha termínů je také jejich definice ve vietnamštině. Slovník také uživatele seznamuje s důležitými informacemi o české kultuře. Ačkoli zatím vyšel jen 1. díl zahrnující písmena A–G, obsahuje tolik informací, že každý, kdo se chce hlouběji seznamovat s češtinou a s českou kulturou, může začít hned, nemusí čekat, až vyjdou další díly.

Řeknu vám, sestavit slovník o 634 stranách, ve dvou, společně s absolventem ČVUT, učitelem a překladatelem Nguyen Quyet Tienem, a za jeden rok – je poctivý údernický, ne-li stachanovský výkon!

Zdobí váš slovník nějaká zajímavost?

Ano, tak např. se v našem slovníku vietnamský uživatel dozví, kdo to je Jára Cimrman. A může se z něho naučit známý verš z Nerudových Písní kosmických: »Vzhůru již hlavu, národe, k nebi své zdvihni oči! Viz: jsou tam i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí! Toť prostě tím: ty maličké z jadrného jsou fládru, ale ty velké a poslušné jen z plynových jsou hadrů.« Český a vietnamský národ jsou si hodně blízké, jen o tom málokdo ví!

Kolik práce ještě stojí před vámi?

Předpokládáme, že se nám plánovaná slovní zásoba vejde do šesti dílů, a byli bychom rádi, kdybychom každý rok zvládli jeden díl. Je to obrovská práce, kterou nikdo nefinancuje. Máme však štěstí, že vydání 1. a zčásti i 2. dílu je zajištěno sponzorským darem vietnamské firmy Viettel. Dělat takové dílo do šuplíku by bylo deprimující.

Kdo zaplatí třetí až šestý díl?

Plánujeme, že se po vydání každého dílu budeme obracet na další potenciální sponzory – především z řad zdejších Vietnamců. Uvidíme také, jak se slovník bude prodávat. Jestliže dobře, pak by do jisté míry bylo možné i samofinancování.

Zpravidla se lidé učí jazyky, jež jim umožní se domluvit ne-li v celém světě, pak aspoň v okolních státech. Vy jste si zvolil zcela netradiční jazyky, jimiž se hovoří na omezeném teritoriu. Jaká byla vaše cesta k vietnamštině a korejštině?

Má cesta k vietnamštině vedla přes korejštinu. A oba jazyky mě pak dovedly k angličtině, francouzštině, japonštině a čínštině. Od malička jsem mluvil česky a rusky, v dětství jsem se naučil též německy. Korejsky jsem se začal učit v osmnácti po náhodném setkání s korejskými vysokoškoláky z KLDR počátkem r. 1953. Díky tomu jsem pak vystudoval obor korejština v kombinaci s dějinami Dálného východu na Filozofické fakultě UK. Odtud pak vedla cesta k vietnamštině, jejíhož studia jsem se ujal z iniciativy Orientálního ústavu ČSAV.

Ten byl pokračovatelem předválečného Orientálního ústavu, založeného ve 20. letech na podnět prezidenta Masaryka. Studia mimoevropských zemí byla u nás od vzniku ČSR považována pro náš průmysl a export za velmi důležitá a plánovitě se budovala, zejména pak po r. 1945, kdy se zrodila sinologie, japanologie a mnoho dalších oborů. Své jazykové zájmy a zkušenosti s jazyky jsem nedávno popsal ve své knize Život s více jazyky.

Jak vypadá současná výuka těchto dvou jazyků na našich univerzitách?

Necítím se povolán to hodnotit, život mě už přes 40 let vodí jinými cestami a se studenty obou oborů se setkávám výjimečně. Pokud vím, vyučuje se korejštině a vietnamštině jen na Filozofické fakultě UK v Praze. Důležité centrum studií o zemích Východní Asie vyrostlo na Palackého univerzitě v Olomouci. Nedivil bych se, kdyby se tam brzy začalo vyučovat i korejštině a vietnamštině.

Vietnamská socialistická republika je jednou ze zemí, kam by měla směřovat rozvojová spolupráce ČR. Je tomu skutečně tak, nebo se pravicová exekutiva »ofrňuje« nad VSR? Vždyť by to měla být obrovská šance pro naše podniky, což by vedlo ke zvýšení zaměstnanosti našich lidí.

V ČLR vládu vedou rovněž komunisté a tam západní země investují ostošest. Vůči Vietnamu u nás ale převládají neinformované stereotypy: je to malá chudá země (ale téměř 100 mil. obyvatel zase není tak málo); pořád se tam válčí (slýchám: vy se nebojíte tam jet?! Ale vždyť se tam naposledy bojovalo před víc než 30 lety), je tam bída, proč by se Vietnamci jinak stěhovali k nám? (statisíce Čechů se kdysi taky nestěhovaly do Ameriky jen proto, že by tu byla tak velká bída – lidé prostě hledali jiné, podle jejich názoru lepší příležitosti).

Formálně je VSR dosud rozvojovou zemí. Ale omezovat hospodářskou spolupráci jen na tzv. rozvojovou pomoc je donebevolající pošetilost. Vietnam je především obrovský, dynamicky se rozvíjející trh.

V Hanoji jsou dnes stejně moderní letištní budovy jako v Praze, jen o něco menší. Ale Vietnam Airlines létají do Paříže a Frankfurtu nad Mohanem velkými letadly, jaká české letecké společnosti nemají, a s prvotřídní obsluhou. Asi 60 km silnice z hanojského letiště Noi Bai do města je vroubeno obrovskými billboardy velkých firem z Tchajwanu, Jižní Koreje, Japonska, Hongkongu, ČLR, Singapuru, Malajsie, Thajska, Francie, Německa, Švédska, Austrálie, Indie, Emirátů.

A Česko? Jako by neexistovalo! Před 2. světovou válkou tu měl Baťa továrnu. Tenisky se dodnes vietnamsky nazývají »bata«, neboli baťovky. Kdysi populární babetu ale nenávratně vystřídala Honda. A kdysi vytoužená jízdní kola Eska a Favorit odvál čas: jezdí se jen na skútrech a motocyklech z Japonska, tu a tam i z Francie. A hlas našeho podnikatele Marcela Wintera je bezmála hlasem volajícího na poušti.

Situace je téměř tak zoufalá a k pláči, jak jsem ji právě podal. Říkám téměř, protože se přece jen začínají objevovat jakési zárodky oživení. Svaz textilního průmyslu se snad rozhodl, že začne ve Vietnamu sondovat možnosti nějaké konkrétní spolupráce. Vím o projektu, kdy české firmy v současné době dodávají do Vietnamu na klíč kompletní strojní zařízení jednoho podniku.

Přitom mají Češi a Slováci ve Vietnamu z minulosti velice dobré jméno! Naše země a zejména strojírenské výrobky jsou tam známy a dodnes se na ně vzpomíná. Ve Vietnamu není problém získat česky mluvícího tlumočníka. Staví se města, silnice, železnice, má se vybudovat asi 12 atomových elektráren, je zapotřebí desetitisíců nákladních a milionů malých osobních a dodávkových aut. A kde je tu náš průmysl? To vše stojí za hlubší zamyšlení.

Znají vůbec podle vaší zkušenosti čeští občané vietnamskou kulturu? Mají možnost se s ní seznamovat kromě toho, že znají vietnamské prodejce?

Myslím, že mnoho lidí u nás už zná výbornou vietnamskou kuchyni, především tzv. saigonské závitky, a skvělou polévku pho z rýžových nudlí, která se v Praze už prodává v několika vyhlášených vietnamských restauracích, kde mají neustále plno zákazníků z Česka i z ciziny. Ví se, že vietnamská kuchyně je výrazně odlišná od čínské a že je mnohem bližší přírodě a zdravé výživě.

Jinak lidé u nás vědí o Vietnamu poměrně málo. Ale nedá se to tvrdit paušálně. Nejlepším způsobem poznání Vietnamu a Vietnamců je dosud nesporně návštěva té země.

Ačkoli tam lidé nejezdí k moři jako do Thajska, kam směřují každoročně tisíce lidí, všichni, kdo Vietnam navštíví, se, pokud vím, vracejí nadšeni: přírodními krásami, jako je světoznámá Halongská zátoka (zařazená loni mezinárodním hlasováním mezi tzv. novodobé divy světa), výbornou kuchyní, poměrně velmi levnými ubytovacími a dopravními službami, buddhistickými chrámy v romantických krajinách a především přátelským vztahem tamních lidí k návštěvníkům z ciziny.

Autor reportáží z cest za novodobými divy světa Libor Novotný právě umístil na svůj blog svůj popis návštěvy v Halongské zátoce s fotografiemi a videem. Stojí skutečně za vidění. Obecně ale lze říci, že Vietnamci dělají pro poznání naší země ve Vietnamu i jinde ve světě mnohem více než my pro Vietnam. Nyní právě běží ve vietnamské televizi velký seriál Na dvou stranách obzoru o životě Vietnamců v ČR s krásnými záběry krajin a památek z Prahy, Karlových Varů i odjinud.

Ze své omezené osobní zkušenosti ale vím, že mnoho pro poznání Vietnamu ve svých městech udělali např. ve Slaném, kde před několika lety uspořádali Dny Vietnamu, nebo před dvěma lety podobně v Sokolově. Před Vánoci mě pozvali přednášet do Česko-anglického gymnázia v Českých Budějovicích v rámci Dne Vietnamu, který tam zorganizovali, a docela nedávno jsem promlouval k prvňáčkům tamtéž na škole v Dukelské ulici. Ti mě přímo zasypali palbou otázek a vlastními zážitky ze setkávání s Vietnamci. Takový zájem bych neočekával ani ve své celkem bujné fantazii.

Co je na vietnamské kultuře nejvíce osobitého, co obdivujete?

Především vztahy mezi lidmi v rodině, rodičů k dětem a dětí k rodičům. Ve Vietnamu se jen velmi zřídka stává, že by se někdo ocitl v postavení člověka osamělého, opuštěného a bez pomoci. Imponuje mi také pozornost a úsilí, které lidé věnují vzdělání. A v neposlední řadě je to na jedné straně pevný vztah k domovu a vlasti a na druhé straně zvídavá otevřenost podnětům z celého světa.

Zaznamenal jste v posledních letech v ČR nějaký kulturní podnik, který by českým zájemcům vietnamskou kulturu hodnotně představil?

Nevzpomínám si na nic jiného než na celkem komorní akce, kam vietnamské komunity pozvaly i své české známé a přátele: jmenoval bych aspoň večer věnovaný tradičním lidovým písním a zvykům ze severovietnamské provincie Bac Ninh, kterou uspořádala loni na podzim komunita v Táboře. Bylo tam asi 15 učitelů a učitelek táborských škol, paní ředitelka městské knihovny s jednou kolegyní.

Ale zatím jsem za posledních 10 let ještě nezažil nic takového jako koncert světoznámého vietnamského houslisty, laureáta Chopinovy soutěže v pražské Smetanově síni někdy na počátku 80. let nebo výstavy obrazů nestora moderního vietnamského malířství a zakladatele malby na hedvábí Mistra Nguyen Phan Chanha v r. 1985 v galerii ÚLUV v Praze na Národní třídě.

Jak často jezdíte do VSR či do Koreje a kde vidíte rezervy na poli vietnamsko-české či korejsko-české spolupráce a přátelství mezi lidmi?

Po vystudování korejštiny jsem se velmi brzy začal specializovat na vietnamštinu a studium Vietnamu, takže v KLDR jsem byl jen jednou v r. 1956 jako tlumočník první čs. kulturní delegace, a v Korejské republice též jednou na pozvání nadace Korea Foundation krátce v r. 1992. Zato ve Vietnamu jsem byl více než padesátkrát, naposledy v listopadu 2011 v Hanoji na konferenci k výročí úmrtí vietnamského buddhistického krále, básníka a filozofa Tran Nhan Tonga (1258-1398).

Sledujete situaci v KLDR?

Samozřejmě ano, i když veškeré mé zprávy pocházejí z rozhlasové stanice BBC. Jak já tomu rozumím, jsou nejblíže skutečnosti ti poradci a diplomaté vlády USA, kteří říkají, že všechny kroky, které KLDR podniká, včetně těch nejkontroverznějších, mají koneckonců jediný cíl, rovnoprávné ujednání s vládou USA a nahrazení dohody o příměří dohodou mírovou. Napjatých situací podobných té současné jsme za posledních 60 let viděli už několik. Uvidíme.

Monika HOŘENÍ