Jak svět vykořisťuje ty nejbezbrannější v novodobém otroctví…
Dnešní článek nebude příliš veselé čtení, ale žel i o tom je život.
Přesto, že ve Vietnamu dochází k významným ekonomickým a hospodářským změnám (například mezi lety 2000 a 2003 se počet pracovníků v průmyslu zvýšil z 13,1 % na 23 %; počet osob zaměstnaných v zemědělství klesl z 65,1 % na 50 %; rychlost urbanizace narostla z 24,1 % roku 2000 na 30 % roku 2010; nezaměstnanost ve velkých městech díky investicím a vzniku nových pracovních míst klesla z 6,42 % na 4,6 %; počet domácností pod hranicí chudoby měl klesat každý rok o 2 – 3 %; mezi lety 1995 až 2002 vzrostla plocha rýžovišť z 53 398 000 na 69 194 000 hektarů; produkce kávy vzrostla z 207 000 na 758 000 tun; produkce soji a cukrové třtiny se zvýšila zhruba o 60 %; HDP vzrostl mezi lety 2001 a 2005 o 7,51 %; za celou první dekádu 21. století byl průměrný roční růst HDP 7,26 %; růst HDP v roce 2012 činil 5,02 %, v roce 2013 5,4 % a v roce 2014 5,98 %), tak ještě přetrvávají některé provincie a oblasti, kde je velká nezaměstnanost a z toho se odvíjející chudoba. Jedná hlavně o některé horské provincie zejména ve střední části země.
Výše uvedené ekonomické údaje jsou převzaty z publikace Michal Schwarz – Ondřej Srba: VIETNAM V ÉŘE ZÁPADNÍCH VELMOCÍ, Filosofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2016.
V důsledku této chudoby mnoho lidí hledá spásu v zahraničí, jak jsme před pár lety byli svědky tragédie udušených lidí v kamionu ve Velké Británii.
Následující řádky budou o případech, které sice neskončily tak fatálně, nicméně vypovídají o tom, jak jsou někteří Vietnamci obětí šikany, rasismu, zneužívání, lhostejnosti. Oba případy jsou ze 2 zemí v zahraničí, ale nedělám si iluze, že by v dalších zemích byla situace lepší a určitě se to může týkat a také týká i jiných zahraničních pracovníků (v dalších zemích…). Ostatně, známe podobný případ z Česka, kdy jistý lesní velkopodnikatel zneužíval vietnamské pracovníky, zabavil jim pasy, neposkytoval jim adekvátní zázemí – to vše proběhlo již před více lety v českém mediální prostoru a pro ty, kteří neví, o co šlo, tak bych jen chtěl připomenout a zdůraznit, že se v žádném případě nejednalo o firmu spadající pod holding Agrofert!
Shodou okolností se oba případy objevily na internetu ve stejný den – 29. 1. 2022 a měly společného jmenovatele – obětí byli vietnamští dělníci. Podotýkám, že jsem použil informace z webových stránek Deníku N (autorkou článku je Magdalena Slezáková) a z Aktuálně.cz (autorkou článku je Jana Václavíková). Z článku jsem použil konstatování těch nejpodstatnějších údajů.
První článek pojednává o šikaně vietnamského dělníka v Japonsku (Magdalena Slezáková: PONIŽOVALI HO, MLÁTILI KOŠŤATY, ZLÁMALI MU ŽEBRA. ŠIKANA PANA X – VIETNAMCE V JAPONSKU A V PASTI, Deník N, 29. 1. 2022).
Vietnamský dělník, jenž není uváděn z bezpečnostních důvodů celým jménem, ale jako pan X, se stal obětí šikany japonských dělníků (již dávno neplatí Leninova teze o solidaritě dělníků!), kteří mu při prvním napadení rozsekli ret a vyrazili zub. Podruhé ho zbili násadami košťat, potřetí mu zlomili žebra a počtvrté ho pořezali. Tento případ šikanovaného vietnamského stážisty X vzbudil v Japonsku velký poprask a vrhl tak další stín na kritizovaný vládní program pro zahraniční pracovníky. Japonsko od roku 1993 provozuje specializovaný, vládou sponzorovaný program technických výukových stáží (The Technical Intern Training Program – TITP), který nabízí pracovní příležitosti lidem z rozvojových zemí.
Papírově má program TITP prospívat oběma stranám – stážista v japonských firmách získá cenné pracovní zkušenosti a hlavně dovednosti, které se pak spolu s ním vrátí domů a v důsledku pomohou nejen jemu, ale i rozvoji jeho rodné země. Japonským zaměstnavatelům se zase nabízí cenná a užitečná (a řekněme si na rovinu, také laciná) pracovní síla, z níž se navíc při trošce štěstí může vyloupnout kdejaký talent. Tato nabídka, bezesporu velmi lákavá, zaujala pana X. Vždyť například předloni v Japonsku pracovalo v programu TITP přes 300 000 stážistů a z toho asi polovinu představovali Vietnamci. Pan X se ale přesvědčil, že ve skutečnosti to nemusí být tak prosté, jak je to psáno v programu TITP. V půlce ledna tohoto roku pan X o tom hovořil na tiskové konferenci uspořádané Klubem zahraničních zpravodajů v Japonsku.
Zpočátku pan X musel ve Vietnamu šetřit, protože do programu TITP se zadarmo nikdo nedostane, na to je třeba peníze pro zprostředkovatele. Pak peníze pro zaplacení prvotního výcviku ještě před odjezdem, potom peníze na dopravu, pro ubytování a základní kurz japonštiny. Z práce v Japonsku se snad něco našetří, splatí se dluhy a ještě něco zbude pro živobytí rodiny. O tom byl pan X přesvědčen. Do Japonska přijel s dalšími stážisty z Vietnamu v říjnu 2019 a byl umístěn k jisté (veřejně nejmenované) stavební firmě v prefektuře Okojama, která leží v západním výběžku největšího ostrova Honšú.
Pan X byl na papíře stážistou TITP, ale ve skutečnosti každý den brzo ráno se probouzel jako stavební dělník. A vstával za peníze, které mu za měsíc usilovné práce vydaly na ani ne polovinu průměrné mzdy v Japonsku (ta dosahovala roku 2020 264 000 jenů, což je asi 50 000 korun). Pan X si říkal, v pořádku, vždyť za prací, třeba i tvrdou, jsem přijel, abych si něco vydělal. Jenže po prvním měsíci dostal strach. Trvalo to asi pár týdnů, co se do něj japonští dělníci pustili poprvé. Nejdříve mu nadávali, zesměšňovali ho a pak přidali na síle. V květnu 2020 ho zmlátili tak, že mu tekla krev – japonský kolega po něm hodil těžkou součástku, která mu rozsekla ret a vyrazila zub. Spravily to čtyři stehy, ale stavební firma to nahlásila jako „pád z kola“, protože to pracovní úraz nebyl. V září 2020 ho ztřískali násadami košťat, když pracoval na korbě dodávky, protože nedovedl správně gramaticky odpovědět japonsky. O dva měsíce později ho jeden japonský dělník nakopl takovou silou, že mu zlomil tři žebra. Zraněný pan X hledal pomoc u zaměstnavatele, ale dopadlo to stejně, jako když mu tehdy šili ret po „pádu z kola“. Tentokrát „spadl ze schodů…“ Pan X se cítil jako v pasti – neviděl žádné východisko. Co když mu ublíží tak, že to zanechá následky a nepůjde to vyléčit? Domů zatím nemůže, nemá zaplacené dluhy. A co když to někdo nahlásí výš? Co když ho vyhodí či dokonce deportují? A tak pan X mlčel. Svěřil se jen staršímu krajanovi a ten ho varoval, ať rozhodně nechodí na policii. Hrozilo by, že se mu firma může pomstít či se mu v práci stane „nehoda.“ Oba krajané se ale domluvili, že kdyby se něco zase stalo, tak jeho kolega by to natočil na mobilní telefon…
Šikana ale pokračovala – nadávky, rány, facky, už cestou v autě do práce. V roce 2021 jeden japonský dělník rozsekl panu X ostrým nástrojem patu. Bolelo to tak, že pan X požádal o propustku do nemocnice, ale ta mu byla zamítnuta a dostal jen jakousi mast proti bolesti. To už bylo násilí tak kruté, že pan X překonal strach a požádal o pomoc lokální průmyslovou asociaci, která mu práci ve stavební firmě zprostředkovala. Ta zřejmě nějak zasáhla, protože šikana na chvíli ustala. Jenže netrvalo dlouho a šikana začala znovu. Ale pan X už nemohl dál. V říjnu 2021 vyhledal pomoc u odborové organizace Tanpopo ve městě Fukujama. „Přišel za námi a prosil nás, že se bojí vrátit i na ubytovnu“ popsal na tiskové konferenci předseda odborů Tanpopo pan Micugu Muto. Organizace poskytla panu X útočiště ve své bezpečné ubytovně pro oběti násilí na pracovišti. Pak se obrátila na příslušné úřady a začala vyjednávat jak s firmou, tak s dozorčím zprostředkovatelem. Po obou chtěla, aaby přiznali odpovědnost a také jménem pana X žádala o řádné prošetření věci, tak omluvu a kompenzaci. Zároveň stavební firmu začala vyšetřovat okojamská policie a lokální pracovní úřady.
Případ pana X budí v těchto dnech v Japonsku zaslouženou pozornost. Výstupu z tiskové konference se chopila přední japonská média jako agentura Kjódó a deníky Mainiči a Asahi. A video, které zachycuje následky násilí na panu X, se rychle rozšířilo na sociálních sítích.
Dalo se to ovšem čekat: vládní program TITP je totiž dlouhodobě pod palbou ostré kritiky. Ojedinělá není ani šikana na pracovištích, jak tomu bylo u pana X. Micugu Muto z odborové organizace Tanpopo mimo jiné řekl, že „…trápení stážistů bují, zvláště těch, co pracují na stavbách. Na vině je obecně nízké povědomí o lidských právech v Japonsku a rovněž projevy etnického rasismu.“
Pobouření, které případ pana X v Japonsku vyvolal a mediální pozornost, jíž se mu dostalo, už podnítilo k akci i japonskou vládu. Ministerstvo zdravotnictví, práce a sociálních věcí vydalos vládní imigrační agenturou a organizací pro technické výukové stáže, která funguje jako dozorčí orgán programi TITP, společné prohlášení. Vyzvaly v něm všechny společnosti, které stážisty zaměstnávají, aby důsledně dohlížely na jejich pracovní podmínky a bránily jakémukoliv zneužívání, případně ho obratem řešily. K věci se vyjádřil i ministr spravedlnosti Jošihisa Furukawa, který svá slova směroval přímo k někdejšímu zaměstnavateli pana X a také ke zprostředkovatelské agentuře, která ho do firmy dohodila – mají prý přijmout taková opatření, abz se už nic podobného neopakovalo. Dozorčí organizace pro TITP ujistila, že případ pečlivě prošetří a nevylučuje, že okojamské zprostředkovatelské kanceláři odejme licenci.
Pan X říká, že si nemyslí, že ho vládní program nějak oklamal – někteří ze stážistů, kteří s ním přiletěli, pracují ve velmi dobrých firmách. Jenže je hodně „dobrých firem“ a také hodně těch „špatných.“ Byly popsány případy, stážisty místo na regulérní stáž, tedy v podstatě výcvik a výuku, promptně poslali na špatně placenou, těžkou a někdy i velmi nebezpečnou práci,, kde se nedodržují základní bezpečnostní opatření. Před 4 lety vzbudil poprask případ, kdy trojice dělníků z Vietnamu veřejně obvinila zaměstnavatele, že je nutil uklízet radioaktivitou kontaminovanou půdu ve Fukušimě bez příslušných pomůcek či nástrojů. Výjimkou nejsou ani případy, kdy japonský zaměstnavatel zahraničním pracovníkům zkonfiskuje pasy a tím je drží v šachu. A dochází také k tragédiím – jen v letech 2015 až 2017 zahynulo na pracovištích celkem 69 účastníků programu TITP.
Druhý článek pojednává o zneužívání vietnamských dělníků čínskou firmou (Jana Václavíková: PEKLO PRO DĚLNÍKY, NEJISTOTA PRO MÍSTNÍ. ČÍNA BUDUJE V SRBSKU KRITIZOVANOU TOVÁRNU, Aktuálně.cz, 29. 1. 2022). Článek popisuje, že několik set vietnamských dělníků podepsalo s čínskou firmou smlouvu na vybudování továrny na pneumatiky v Srbsku. Dočkali se však podmínek, které různé lidsko-právní organizace označují za moderní otroctví. A to na evropské půdě navzdory zákonům Srbské republiky!
Čtyřicetiletý muž z Vietnamu pracuje pro čínské firmy již 15 let. Stavěl s nimi v Jižní Koreji, v Kuvajtu, Malajsii i na Tchaj-wanu. Jak ale říká, nikdy nezažil tak špatné pracovní podmínky, jako nyní ve městě Zrenjanin v Srbsku, na stavbě první čínské továrny na pneumatiky v Evropě. Článek v New York Times záměrně neuvádí jméno tohoto pracovníka, protože jeden vietnamský dělník, který už dříve svým jménem promluvil v médiích, totiž dostal výpověď a druhý byl předvolán na místní policii, tam ale podepsal papír, že žádnou stížnost nemá…
Podmínky připomínající spíše peklo zažívá podle výpovědí i zjištění neziskových organizací na 400 vietnamských dělníků stavějících čínskou továrnu v Srbsku. Stěžují si na ubytování, které ze začátku představovala špinavá budova, kde se dříve chovala prasata. Nebylo zde topení ani čistá voda. Marija Andjelkovič z organizace Astra monitorující obchod s lidmi, která ubytování v listopadu 2021 navštívila, ho přirovnala k vězení. Od té doby se ubytovací podmínky mírně zlepšily. Přesto dělníci spí v malých pokojích po osmi lidech na palandách bez matrací a po kuchyni pobíhají krysy (dle mého názoru jsou to spíše potkani, protože potkani se zdržují hlavně tam, kde byl chov nějakého hospodářského zvířectva a navíc krysy nežijí v kanalizaci ani ve vlhku, ale spíše ve vrchních patrech v suchu). Další výtky se týkají slíbených odměn. Dělníci mají ve smlouvách garantovanou měsíční mzdu v hodnotě 700 eur (asi 17 000 korun). To je asi 4 x více, než ve Vietnamu. Částka se ale může snížit, pokud čínští manažeři vyhodnotí výkon dělníka jako nedostatečný. Z výplaty se strhává 5 eur za den, kdy dělník nepracuje. To se týká i dní, kdy třeba není pro práci vhodné počasí (deštivo a podobně), uvádí investigativní server Balkan Insight. Výplaty mají rovněž zpoždění – loni v listopadu prozradili zaměstnanci agentuře AP, že přestože začali pracovat v květnu 2021, dostali od té doby zaplaceno jen jednou! Dělníci přitom podle smlouvy mohou za měsíc napracovat až 234 hodin a nárok mají na 12 dní volna. Ty si však mohou vybrat až po skončení ročního kontraktu. Tyto uvedené podmínky jdou i proti srbským zákonům!
Vietnamský dělník vystupující pod smýšleným jménem Kim, řekl serveru Balkan Insight, že „…z Vietnamu odjeli z chudé oblasti si vydělat peníze pro naše rodiny. Ale čínští dodavatelé nemají žádný respekt k našim životům a práci.“
Továrnu pomáhají budovat i Číňané, ale ti mají vyšší platy i lepší ubytování. Server Balkan Insight oslovil experty, které nechal nahlédnout do pracovních smluv s čínskou firmou China Energy Engineering Group. Jejím podpisem Vietnamci slíbili, že nebudou zakládat odbory, nebudou protestovat ani stávkovat a nepoškodí pověst firmy. Text obsahuje i části okopírované ze smluv používaných Číňany v zemích, kde uznávají právo šária – takže pokud třeba dělníci něco ukradnou, může jim být useknuta ruka (v Srbsku?!) či v krajním případě při vraždě jim může být useknuta hlava! Čínští manažeři také vietnamským dělníkům zabavili pasy. Z těchto důvodů odborníci označili pracovní podmínky na stavbě továrny v Srbsku za novodobé, moderní otroctví. Po upozornění na nevyhovující podmínky se přijel na místo samotné podívat srbský ministr pro výstavbu, dopravu a infrastrukturu Tomislav Momirovič. (Nepochybuji o tom, že mu čínský management ukázal jen to, co chtěli sami Číňané). Ministr poté vyzval čínskou společnost, aby dělníkům vrátila cestovní pasy a umožnila jim odejít, pokud o to mají zájem. Takových zaměstnanců je ale minimum – kvůli předčasnému ukončení kontraktu by museli zaplatit pokutu a zároveň by si museli zaplatit zpáteční letenku. Na to ale nemají peníze. Lhostejnost úřadů podle Danilo Čurkiče, ředitele srbské neziskové organizace A11, vyvolává otázku „…do jaké míry je naše země zapojena do tohoto řetězce vykořisťování pracovníků a potenciálního obchodu s lidmi!“ Navíc dodává, že není možné, aby srbské úřady nevěděly, co se v Zrenjaninu děje!
O vybudování čínské továrny na pneumatiky mluvil poprvé srbský prezident Aleksandar Vučič s čínským kolegou Si Ťin-pchingem v roce 2018. Stavba začala následující rok. Čína slíbila v rámci obchodní iniciativy Pás a stezka ve Zrenjaninu investovat 900 milionů dolarů (asi 19,5 miliardy korun). Továrna Linglong Tire by po svém dokončení měla vyrobit ročně více než 130 milionů pneumatik a nabídnout práci pro 1200 lidí. Po továrně byla přejmenována i místní fotbalová liga, která nyní nese název Linglong Tire Superliga.
Srbská opozice projekt kritizuje. Vláda ho přijala, aniž by zajistila dodržování místních zákonů nebo zhodnotila dopad na životní prostředí. Marinika Tepičová, bývalá poslankyně a jedna z vedoucích opozičních političek, uvedla, že „…stavba nejen neposkytuje práci místním, ale také mnoho lidí svým znečištěním zabije.“ Kritiku si vláda vysloužila i za to, že firmě poskytla zdarma pozemek se zemědělskou půdou v hodnotě 7,6 milionů eur (185 milionů korun). Stát čínské firmě slíbil dotace ve výši 75 milionu eur (1,8 miliardy korun).
Podmínkami vietnamských pracovníků se v současnosti zabývá i Evropský parlament.
„Poslali jsme tam inspekci. Co dalšího lidé chtějí? Chtějí, abychom zničili investici za 900 milionů dolarů a aby se Zrenjanin nevyvíjel?“ ptal se podle serveru Balkan Insight prezident Vučič. „Záleží vám na vietnamských pracovnících? Ale no tak, na to se známe až moc dobře. Nezajímají vás srbští dělníci, ale teď se budete starat o ty vietnamské“ zbaběle reagoval Vučič na vyšetřování pracovních podmínek vietnamských dělníků…
Vznikající továrnu na pneumatiky ale kritizují i mnozí místní obyvatelé, zvláště kvůli znečištění, o kterém se čínská firma odmítá s místními bavit.
Co říci na závěr?
Možná že se někdo z českých čtenářů podiví, že se takový případ může stát zrovna v Japonsku, v takové velmi rozvinuté zemi. Ano, zejména obyvatelé našeho hlavního města si pamatují v době před-covidové zástupy japonských turistů, kteří jsou velmi slušní a disciplinovaní. Japonští turisté hojně cestovali po Evropě, kde dělali šňůru evropských velkoměst od Londýna přes Paříž, Brusel, Amsterodam, Řím a Benátky až po Prahu s Karlštejnem a Budapešť a Vídeň. Ale i v Japonsku žijí někteří nevzdělaní lidé, primitivnějšího ražení, řádí zde dosud jakuza, vzpomeňte si na sektu Óm šinrikjó, která v roce 1995 zamořila tokijské metro sarinem, kdy zahynulo asi 13 lidí a hlavně, japonští vojáci za II. světové války mnohdy svou brutalitou a zločiny předčili i německé nacisty! Ti japonští dělníci, kteří ubližovali vietnamskému dělníkovi, byli zřejmě nevzdělaní lidé, kteří si svým primitivním rasismem (ano, pan Micugu Mutio to řekl velmi přesně!) „léčili“ nějaké své mindráky. Přiznám se, že mne to u Japonců moc nepřekvapilo…, protože i já jsem se v mnoha evropských velkoměstech setkal s davy japonských turistů a vždy jsem si za jejich úslužností představil ty jejich prapředky bojující ve II. světové válce. Na druhou stranu je vidět, že japonské odbory mají velkou váhu i autoritu a díky nim se situace dala do pohybu. Snad to prospěje i všem budoucím stážistům z Vietnamu! Škoda jen, že v článku není zmínka o tom, jak byli potrestáni konkrétní viníci tohoto případu…
U čínské firmy mne jejich jednání vůbec ani trochu nepřekvapuje. Čínská lidová republika se chová velmi kapitalisticky i k vlastním občanům – nebudu zde rozebírat všechny prohřešky současného čínského vedení, těch informací je v médiích poměrně dost a není to účelem tohoto článku. Čína jako tzv. socialistická země uplatňuje rigidní kapitalismus a odbory jsou pro ni opravdu jen přívažkem, který tento mohutný kolos zdržuje od rozjeté cesty… To je rozdíl oproti velmi rozvinutému Japonsku. Na tento případ by si měli vzpomenout i vietnamští představitelé, když budou hovořit o nerozborném „přátelství“ s Čínou! Jistě, je nutno si zachovat dobré vztahy, vždyť je to mohutný severní soused, který se nikdy neodstěhuje, ale jsou určité meze, za které nelze zajít. Problémem asi v tomto případě také je, že v Bělehradě není vietnamská ambasáda (tak jako srbský, dříve jugoslávský velvyslanec pro Vietnam má sídlo v Pekingu, tj. funguje jako velvyslanec pro dvě země) a vietnamští dělníci nemají žádnou podporu své země. Asi je dobře, že v Srbsku fungují neziskovky a investigativní novináři, kteří na případ upozorňují. Je vidět, že Číně se nedá věřit v ničem. A postoj srbského prezidenta Vučiče? Samozřejmě, brání své srbské zájmy, ale potom se nemůže divit, když je označován za pročínského politika, který i přes právnické vzdělání není schopen kriticky vidět chování Číny. Jistě, Čína neublížila Srbsku tak, jako Západ (a při bombardování Bělehradu v roce 1999 zahynuli v této válce i Číňané) a určitá frustrace u Srbů přetrvává. Ale Srbsko by tak rádo chtělo být členem EU, ale přitom není schopno dohlédnout na dodržování vlastních zákonů ve své zemi. Nebo snad zahraniční firma v Srbsku stojí nad místními zákony? A to právníku Vučičovi asi nevadí…
Podle výše uvedených pramenů zpracoval Ing. Jiří Homola