Vo Nguyen Giap se narodil 25. 8. 1911* ve vsi An Xa v provincii Quang Binh (severnější část středního Vietnamu). Mladý Vo Nguyen Giap původně studoval na lyceu v Hue, ale roku 1927 byl za účast na protikoloniálním hnutí vyloučen. Roku 1930 byl na krátký čas uvězněn, později po propuštění mohl lyceum dostudovat a v roce 1933 se dostal na Hanojskou univerzitu, kde studoval ekonomii, právo a historii. Po studiích krátký čas pracoval jako učitel. V roce 1930 se stal členem Komunistické strany Vietnamu (tehdy, protože Vietnam byl součástí kolonie, nazývané Francouzská Indočína, Kominterna požadovala, aby v každé zemi existovala jedna KS, proto se nazývala KS Indočíny), od 40. let pracoval v revolučním hnutí v Číně, roku 1941 se stal spoluzakladatelem Viet Minhu (Viet Nam Doc Lap Minh Hoi = Liga za nezávislost Vietnamu), což byla fronta bojující proti japonským fašistům a později proti francouzským kolonizátorům.

V roce 1944 se stal velitelem vietnamské armády, v letech 1946 – 1980 byl ministrem národní obrany Vietnamské demokratické republiky (do roku 1976) a Vietnamské socialistické republiky (od r. 1976).

Pod jeho vedením porazila Vietnamská lidová armáda francouzské kolonizátory u Dien Bien Phu v roce 1954 (7. 5. 1954) a měl lví podíl na porážkách americké a saigonské armády v letech 1973 a 1975, stejně tak na porážce polpotovského režimu v Kambodži (1978) a na odražení čínské agrese (1979). V letech 1951 – 1982 byl členem politbyra ÚV KS Vietnamu, v letech 1976 – 1991 náměstkem předsedy vládní rady.

stará francouzská technika na úpatí kopce A 1 (Francouzi ho nazývali Eliane 2)

Generál Vo Nguyen Giap byl nejbližším spolupracovníkem jak prezidenta Ho Či Mina (1890 – 1969), tak premiéra Pham Van Donga (1906 – 2000).

Generálova první manželka Nguyen Thi Quang Thai byla sestrou první vietnamské členky KS Vietnamu, významné revolucionářky Nguyen Thi Minh Khai. Generálova manželka zemřela po uvěznění francouzskými kolonizátory, švagrová byla dokonce Francouzi popravena gilotinou! Z prvního manželství měl generál Vo Nguyen Giap dceru Vo Hong Anh (1939 – 2009), která byla významnou vědeckou pracovnicí.

V době války proti kolonizátorům (1946 – 1954) pojal generál za choť Dang Bích Ha, se kterou měl dcery Vo Hoa Binh a Vo Hanh Phuc a syny Vo Dien Biena a Vo Hong Nama. Generál říkával, že je třeba rozvíjet odkaz Dien Bien Phu a proto jeden z jeho synů dostal jméno po tomto slavném bojišti.

kryt na kopci A 1

Po vyhlášení nezávislosti Vietnamské demokratické republiky Ho Či Minem dne 2. 9. 1945 (území VDR zahrnovalo původně celý Vietnam) se země musela mimo jiné bránit francouzské armádě, která v zemi začala obnovovat koloniální pořádky. Ho Či Min se snažil za každou cenu vyhnout se ozbrojeným střetům s francouzskými vojsky a ačkoliv se snažil o vyjednávání i za cenu některých ústupků, tvrdé jádro kolonistů nemělo zájem o vyklizení pozic z Indočíny. 20. listopadu 1946 se Francouzi snažili vietnamským úřadům odebrat kontrolu nad celními úřady v Haiphongu a došlo k přestřelce. Francouzský admirál d´Argenlieu, bývalý jezuita, tvrdý kolonista, který odmítal jakékoliv vyjednávání s Vietnamci, dal 23. 11. 1946 Vietnamcům dvouhodinové ultimátum a pak začal ostřelovat Haiphong, čímž se datuje počátek války Rezistence proti francouzským kolonialistům. Hanoj se Francouzům bránila až do března 1947, čímž bylo relativně dost času na evakuaci vlády a úřadů do podzemí.

Válku Rezistence lze rozdělit na dvě etapy – v letech 1946 – 1950 si vietnamský odboj upevňoval vojenské, politické, hospodářské, kulturní a administrativní pozice, ve druhé fázi války (1951 – 1954) se odehrály jak rozhodující bitvy, tak hospodářské a sociální reformy. Generálu Vo Nguyen Giapovi bylo jasné, že zpočátku nebude schopen porazit nepřítele v konvenční válce a proto vsadil na partyzánský způsob boje. Jeho protivník, francouzský generál Leclerc, zase vsadil na výstavbu v podstatě izolovaných vojenských pevností, kterými chtěl kontrolovat přidělené prostory.

Po vítězství Mao Ce-tunga v Číně nad Čankajškem v roce 1949 nová Čína začala podporovat Viet Minh dodávkami zbraní, výstroje a dalšího materiálu a tato čínská podpora umožnila generálu Vo Nguyen Giapovi vedle partyzánského způsobu boje vést proti kolonizátorům i konvenční válku s využitím těžkých zbraní. (Zároveň však tato čínská podpora přesvědčila americkou vládu o tom, že bez americké podpory zbrojních dodávek se Francie v jihovýchodní Asii neudrží a od tohoto okamžiku lze Indočínu považovat za jedno z dalších bojišť studené války 20. století).

Francouzům se ale navzdory americké podpoře nedařilo ani neutralizovat partyzány, ani dosáhnout přesvědčivého vítězství nad armádou generála Vo Nguyen Giapa. Po francouzském debaklu o vojenskou pevnost Dong Khe v roce 1950 se novým francouzským vrchním velitelem v Indočíně stal generál Jean de Lattre de Tassigny, jehož strategie spočívala ve vybudování opevněné linie v deltě Rudé řeky. Počátkem roku 1951 Francouzi ztratili kontrolu nad většinou severozápadního Vietnamu, čímž si Viet Minh vydobyl lepší kontakt s Čínou a tím i snazší přístup k vojenské pomoci ze strany Číny i Sovětského svazu. Generál Vo Nguyen Giap chtěl přistoupit k mnohem ofenzivnější taktice vedení bojů – za podpory čínských vojenských poradců nabyl přesvědčení, že nastal pravý čas pro všeobecnou ofenzívu, jejímž cílem bylo osvobození Hanoje a celé oblasti delty Rudé řeky. Ovšem generál de Lattre de Tassigny nařídil snad největší bombardování celé války a v rámci tohoto bombardování Francouzi poprvé použili napalm. Viet Minh tento nápor neustál a proto se stáhl do hornatých oblastí severního Vietnamu. Tehdy generál Vo Nguyen Giap usoudil, že bude nejlepší se vrátit k osvědčené strategii partyzánského boje i že nemůže ve všem slepě věřit čínským vojenským poradcům. Síla Viet Minhu i přes dílčí porážky rostla. Generálu de Lattremu padl v bojích jeho jediný syn, sám generál trpěl rakovinou žaludku a proto odjel do Francie, kde zemřel roku 1952 a tak se vlastně ani nedožil debaklu u Dien Bien Phu. Novým francouzským velitelem se stal generál Raoul Salan, ale situace Francouzů se již nezlepšovala. Během roku 1952 se hnutí Viet Minh podařilo znovu získat kontrolu nad oblastmi v deltě Rudé řeky. Přímým střetům s francouzským expedičním sborem v letech 1952 – 1953 se Viet Minh většinou vyhýbal a inicioval jen pár bitev v severozápadní či střední části země. V květnu 1953 byl generál Salan nahrazen generálem Navarrem. Ten se domníval, že klíčem k vítězství bude konvenční způsob boje. Navarre chtěl Viet Minh vlákat do větší bitvy, kde by byl zničen francouzskou palebnou silou. Viet Minh se ale vyhýbal přímým střetům s francouzským expedičním sborem a stahoval se do okrajových oblastí Vietnamu a Laosu (nezapomínejme, že se tehdy jednalo o jeden stát – Indočínu). Navarre chtěl zastavit ofenzívu Viet Minhu tím, že obsadí severozápadní oblast Vietnamu, aby odřízl přístup Viet Minu do Laosu. Navarre také předpokládal, že v suchém období 1953 – 1954 bude vietnamská ofenzíva směřovat do delty Rudé řeky. Francouzi se tehdy domnívali, že k rozhodujícímu střetnutí dojde zde, protože horské oblasti v severozápadním Vietnamu jsou pro vietnamskou ofenzívu těžko přístupné. Mysleli si, že po oslabení Viet Minhu obsadí střední část země, zpacifikují jih a budou Vietnamcům diktovat podmínky. Navarre koncem roku 1953 chtěl vyčistit severozápadní Vietnam od partyzánů a rozhodl se přeměnit v hlavní opěrnou základnu údolí Dien Bien Phu u laoských hranic. Navarre sem stáhl jednotky i ze severního Vietnamu (tato část Vietnamu byla francouzskými kolonisty nazývána Tonkin), neboť se domníval, že dostatečně zničil jednotky Viet Minhu v deltě Rudé řeky. Zde v Dien Bien Phu hodlal vylákat Viet Minh do přímé konfrontace a s převahou těžké techniky chtěl dosáhnout konečného vítězství.

20. listopadu 1953 do prostoru Dien Bien Phu 64 letounů (dakot) dopravilo 800 elitních výsadkářů, dalších 22 letounů (C-119 Flying Boxcar) sem dopravilo těžké dělostřelectvo. Do večera bylo Dien Bien Phu obsazeno. Velitel Dien Bien Phu, plukovník Christiane de la Croix de Castries, nechal v kopcích vybudovat pevnosti, které byly chráněné zátarasy, obrněnými vozy, tanky a děly. Vietnamské vedení původně zvažovalo dvě varianty útoku – rychlou a pomalou. Rychlý útok měl nepřítele zaskočit mohutnou lidskou vlnou, ale představoval určité riziko, neboť vietnamští vojáci neměli zkušenost s takovou formou boje a ztráty by byly samozřejmě vysoké. Proto vietnamské vedení tuto variantu – ačkoliv s ní původně počítalo – 25. 1. 1954 odvolalo a zvítězila druhá varianta, pomalé dobývání jedné pevnosti za druhou. Vietnamští vojáci museli přemístit již zakopaná děla, navýšit zásoby a 7. 2. 1954 byly všechny jednotky seznámeny s novým plánem. Francouzi až do února 1954 neměli ani tušení o soustřeďování Vietnamců a když francouzská rozvědka zjistila významné přesuny jednotek Viet Minhu k Dien Bien Phu, již bylo pro Francouze pozdě. Na pochod se od prosince 1953 vydávaly tisíce Vietnamců, proti 16 000 francouzských elitních vojáků bylo nakonec v okolí Dien Bien Phu soustředěno 50 000 vojáků, 55 000 záložníků a okolo 100 000 pomocných sil, nezbytných pro dopravu zbraní a materiálu. Mnohé zbraně, jako například děla, byly rozebrány, přeneseny do okolí Dien Bien Phu, kde byly znovu složeny a zakopány. Rozhodující bitva o Dien Bien Phu začala 13. 3. 1954 a skončila 7. 5. 1954.

Do 12. března 1954, než byla druhého dne zahájena závěrečná ofenzíva Viet Minhu, se Vietnamcům podařilo soustředit v kopcích okolo Dien Bien Phu značné množství dělostřelecké techniky včetně rychlopalných, protiletadlových kanónů ráže 37 mm sovětské konstrukce. Vzhledem k tomu, že k zásobování 16 000 mužů v pevnosti Dien Bien Phu bylo nutno uskutečnit kolem 70 letů denně, neměli protiletadloví dělostřelci Viet Minhu nouzi o vhodné cíle v podobě pomalých a neohrabaných transportních letounů. Proto také francouzští piloti shazovali zásoby z bezpečné výšky a proto se polovina až dvě třetiny shozeného materiálu dostaly do pozic Viet Minhu. 3. dubna 1954 požádala francouzská vláda o vojenskou pomoc Spojené státy, ovšem počátkem května Vietnamci již zahájili závěrečnou ofenzívu a 7. 5. 1954 v odpoledních hodinách pevnost Dien Bien Phu kapitulovala. Mezitím, již 26. 4. 1954, byly zahájeny ženevské mírové rozhovory.

Vietnamci dosáhli v Dien Bien Phu velkého vítězství, nikoliv však absolutního. Teprve po mnoha letech vyšlo najevo, že na Vietnamskou demokratickou republiku tlačila Čínská lidová republika, aby souhlasila s dočasným rozdělením země, protože si Čína nikdy nepřála mít na jižní hranici silného souseda, její velmocenské politice docela vyhovoval oslabený soused a nic na tom nemění ani fakt, že ČLR vystupovala po mnoho let jako nejbližší spojenec Vietnamu. Celovietnamské sjednocovací volby roku 1956, jak je určily Ženevské smlouvy, se nikdy nekonaly díky Američanům – historie pak ukázala, proč tomu tak bylo. Jedno je jisté – kdyby Spojené státy dodržely Ženevské smlouvy, nemuselo by dojít k další, následné válce.

Generál Vo Nguyen Giap mnohokrát ocenil pomoc zdejších vesničanů, kteří na jízdních bicyklech odtahali veškerou výzbroj, výstroj a zásoby pro vietnamskou armádu a s pomocí těchto vesničanů, mezi nimiž byli i příslušníci horských národnostních menšin, došlo k první porážce koloniální mocnosti vůbec.

Generál Vo Nguyen Giap si v roce 1993 symbolicky připil na usmíření s francouzským prezidentem Francoisem Mitterrandem, který jako první nejvyšší představitel nějakého západního státu přicestoval na státní návštěvu Vietnamu a navštívil i toto slavné bojiště. Generál Vo Nguyen Giap se setkal roku 1995 také s bývalým americkým ministrem obrany Robertem McNamarou, jenž byl v 60. letech jedním ze strůjců války ve Vietnamu. McNamara později z funkce odstoupil a uznal, že tato válka byla chybou a údajně se jako jeden z mála za ní omluvil. S generálem Vo Nguyen Giapem se setkal, aby si vyjasnil, jak to bylo s incidentem v Tonkinském zálivu v roce 1964.

Koncem července 1964 byly americké torpédoborce Maddox a Turner C. Joy nasazeny v Tonkinském zálivu s cílem provádět špionáž v koordinaci se skutečným útokem Jižního Vietnamu (tj. saigonského režimu) zaměřený na severovietnamské radarové stanice, rozmístěné na ostrůvcích u pobřeží. V noci 4. 8. 1964 se obě lodě dostaly do silné bouře, která poškodila jejich elektronické přístroje. Posádky vyhodnotily poškození přístrojů jako útok na lodě a zahájily střelbu naslepo do moře. Americká administrativa již delší dobu hledala záminku pro otevřenou intervenci proti Severnímu Vietnamu – Vietnamské demokratické republice, kterou jí poskytlo nahlášené údajné napadení obou torpédoborců. Přestože vrchní velitel v zálivu kapitán John J. Herrick kabeloval do Washingtonu, že zpráva o napadení byla výsledkem zpanikařených posádek, americký prezident Johnson vystoupil 5. 8. 1964 v televizi s oznámením, že jako odvetu nařídil letecký útok proti Severnímu Vietnamu, který již v té době provádělo 64 amerických bombardérů! Dne 7. 8. 1964 schválil Kongres Spojených států rezoluci o Tonkinském zálivu, která prezidenta opravňovala k použití síly. Tuto standardní lež by americká administrativa jistě bez problémů zakamuflovala nebýt toho, že tehdejší ministr Robert McNamara nechal vypracovat studii o historii amerických angažmá ve Vietnamu od roku 1945 do roku 1967. Bylo to 47 svazků písemností a dokumentů včetně tajných telegramů a důvěrných zpráv, ze kterých mimo jiné vyšlo najevo, že žádná provokace severovietnamských člunů vůči americkým torpédoborcům se nekonala včetně druhého útoku, jež si Johnson vzal za záminku k bombardování Severního Vietnamu. McNamara si při setkání s generálem Vo Nguyen Giapem v roce 1995 nechal potvrdit, že se vskutku žádný druhý útok nestal a ocenil, že generál Vo Nguyen Giap je spolehlivý zdroj informací!

celkový pohled na hlavní památník, který se tyčí nad Dien Bien Phu

Dien Bien Phu navštívil naposledy generál Vo Nguyen Giap u příležitosti oslav

50. výročí vítězství v květnu 2004 v doprovodu své manželky, to mu bylo již 93 let!

Ještě počátkem 21. století generál Vo Nguyen Giap přijímal všechny významné návštěvy ze zahraničí, setkal se tak například s prezidentem Venezuely Hugo Chávezem, prezidentem Brazílie Luíz Ináciem Lula da Silvou či s chilskou prezidentkou Verónicou Michelle Bachelet.

Od roku 2009 byl generál Vo Nguyen Giap hospitalizovaný v hanojské vojenské nemocnici, protože jeho zdraví v tomto věku již nebylo nejlepší. Generál, který zesnul dne 4. 10. 2013, se tak dožil úctyhodného věku 102 let. Nicméně, tento významný vojenský vojevůdce přežil všechny své bývalé protivníky, proti nimž byl donucen v minulosti bojovat. I v tom lze spatřovat určitou symboliku.

* Některá zahraniční literatura uváděla datum narození rok 1912, skutečností je ale rok 1911. 25. srpna 2010 generála navštívil tehdejší generální tajemník KS Vietnamu Nong Duc Manh s přáním všeho nejlepšího k 100. výročí narození, jak napsal vietnamský tisk. Ve Vietnamu (stejně jako v jiných asijských zemích Dálného východu) se do data života započítává i doba početí, nicméně to není dalších 12 měsíců. My v Evropě to můžeme chápat tak, že v roce 2010 generál dovršil 99 let a načal 100. rok svého života.

                                                                                  Ing. Jiří Homola